Sochařka Jaroslava Lukešová

Moje maminka, akad. sochařka Jaroslava Lukešová, se narodila 3. března 1920 v Opavě v rodině soudce a senátora Josefa Lukeše, měla šest sourozenců. Na konci války pracovala v Praze jako zdravotní sestra a ošetřovala na ulici zraněné vojáky během Pražského povstání. Po válce studovala na pražskou AVU u profesorů Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla Pokorného, tam se seznámila se svým manželem – mým tátou sochařem Vladimírem Kýnem. Jako mladá sochařka vyhrála soutěž na pomník Jana Želivského, který stával na Karlově náměstí u Novoměstské radnice (nyní je v Želivi). V Praze měla ještě bustu Petra Bezruče v Bezručových sadech na Vinohradech, ale tu někdo ukradl. Byla také autorkou několika pamětních desek, plastiku má např. v Pantheonu Národního muzea.

V šedesátých letech vyhrála s mým tátou soutěž na pomník tohoto slezského básníka do Opavy. Věnovala se hlavně portrétnímu sochařství, vytvořila např. busty dirigenta Osvobozeného a Národního divadla Roberta Brocka, básníka Viléma Závady, lékaře prof. Josefa Kouteckého, hudebních skladatelů Ludwiga van Beethovena, Frédérica Chopina, Johanna Sebastiana Bacha, Leoše Janáčka, nebo Pavla Křižkovského, architekta Lubomíra Šlapety, poslankyně Milady Horákové (busta na hrobě na Slavíně, medailon v Nové radnici a v Právnické fakultě) nebo generála Heliodora Píky (radnice v Opavě), celkem asi 50 hlav, plaket nebo figur. Modelovala hlavně lidi, kterých si vážila, často zadarmo, protože její klienti nebyli bohatí lidé. Měla malý ateliér v nejvyšším patře paláce U Stýblů na Václavském náměstí. Zemřela v roce 2007.

ZL 2014