Invalidovna

Mé první zaměstnání po skončení studia na fakultě architektury ČVUT byla práce v Archívu architektury Národního technického muzea v Praze-Karlíně, v barokní budově Invalidovny. Pracoval jsem tam přesně na den deset let – od 1. srpna 1980 do 31. července 1990. O téhle práci a především zajímavém prostředí barokního paláce jsem kdysi zavzpomínal v článku, věnovaném Karlínu, který vyšel v Revolver revue č. 41 v roce 1999. Část textu přikládám. Doprovázejí ho smutné obrázky, jak archív vypadal po povodni v roce 2002 (foto Jan Lukeš).


Po skončení školy jsem dostal nabídku pracovat v archívu architektury Národního technického muzea, který sídlil v karlínské Invalidovně. Deset let (přesně na den) jsem pak jezdil tramvají osmičkou do svého kutlochu na konci Karlína. Nebyla to dlouhá cesta - celou čtvrť projedete za pár minut. Je tu vlastně jen pět stanic, všechny na Sokolovské: Florenc, Karlínské náměstí, Křižíkova, Urxova a Invalidovna. Metro tam tehdy ještě nevedlo.

Karlín je skutečně malý a má jednoduchou strukturu, která vznikla v době pozdního klasicismu: čtyři paralelní ulice, na ně kolmé užší komunikace, uprostřed obdélné náměstí s kostelem. Kolem Invalidovny park, poblíž ještě jedno menší náměstí - Lyčkovo - se secesní školou. Pak sídliště ze šedesátých let a konec. Dál už je Libeň. To vše je ohraničeno z jedné strany Vltavou, podél níž se táhne území někdejšího Rohanského ostrova - dosud nezastavěné, a z druhé strany svahem Vítkova.

Já vystupoval z tramvaje na stanici Urxova, to bylo v secesní části Karlína, která vznikla až na přelomu století. Do staré barokní Invalidovny jsem chodil zadem ulicí Petra Slezáka, která měla zcela jiný ráz, než rušná Sokolovská: Byla tu ještě dlažba z kočičích hlav, po obou stranách rostly staré pokroucené stromy, pod nimiž se krčily zaprášené automobily, z nichž asi polovina byla nepojízdnými vraky nebo alespoň muzeálními kusy (jeden z nich - maličký fiat 500 - jsem si tam tehdy zakoupil a mám ho dodnes). Zajímaly mne domy po obou stranách; byly většinou secesní, ale nebyly tak efektní, jako třeba domy v Pařížské. Zato štuková dekorace fasád byla fascinující. Časté byly vojenské motivy (kdysi tu bývala erární cvičiště) - děla, muškety, šavle a meče, ale byl tu taky dům s rohatými čerty, dům - reklama sochaře Rákosníka, na němž bylo všechno možné atakdále. Ulice Petra Slezáka byla slepá, respektive ústila do parčíku u staré Invalidovny. Tam jsem pozdravil devadesátiletého metaře pana Nováka, který rád vyprávěl, jak to tu vypadalo na přelomu století, kdy byly domy právě postaveny, stál tu krásný Národní dům (dnes studio rozhlasu), v altánu hrála hudba, večer visely v parku na stromech girlandy žárovek a všude se tančilo. V osmdesátých letech tu zbyl jen popraskaný cementový rybníček s louží bahnité vody a pošlapané trávníky. Ze secesního Národního domu se stala sice Národní kulturní památka, ale to jen proto, že se tu kdysi konal nějaký sjezd KSČ.

Konečně jsem došel ke kolosální budově Invalidovny. A to se prosím postavila jen devítina původně plánované stavby! Dům patřil - a stále patří - vojákům a tak není divu, že vypadá jako velká ruina. Za ta léta se tu vystřídala řada různých dřevěných konstrukcí, které měly chránit chodce před padajícími římsami a pískovcovými sochami invalidů na atice. Ty zhotovil až na konci minulého století Myslbekův učitel sochař Tomáš Seidan v barokním duchu. Jsou to rytíři v brnění, kterým chybí tu ruka, tu zas noha (někdy není zřejmé, zda už to tak bylo nebo zda odpadla časem).

Životu nebezpečná cesta podél průčelí naštěstí končí za chvíli u hlavního vchodu, na nějž ze soklu shlíží přísná tvář hraběte Strozziho, zakladatele Invalidovny. V průjezdu je zákeřně hned za vraty umístěna kukaň vrátného. Většinou zde pracovali nevrlí vysloužilí praporčíci, kteří ostřížím zrakem hlídali vstup. V přízemí Invalidovny sídlilo Národní technické muzeum s naším archívem architektury a dalšími depozitáři, ale v patrech nahoře byl vojenský archív a proto bylo nutné stále složitě prokazovat totožnost. Vrátní mne sice viděli několikrát denně, ale tvářili se vždy, jako by to bylo poprvé v životě. Ostatně vztahy s armádou byly napjaté, zvláště od té doby, co můj šéf těžce urazil velitele vojenského archívu. Jednou ho totiž potkal na chodbě rozzářeného a výrazně si poklepávajícího na výložky. Teprve po chvíli mému šéfovi došlo, že na ramenou lampasáka došlo zřejmě k nějaké změně v počtu hvězdiček. Sám nevoják, těžce lovil v paměti hodnosti, až si vzpomněl, že dvě hvězdy má poručík. Blahopřál tedy k povýšení, aniž si tento boží člověk uvědomil, že svůj význam má i zlatá ohrádka nárameníků a že má před sebou podplukovníka.

Velmi obtížné bylo protáhnout kolem vrátnice zahraniční badatele. Ti totiž neměli na vojenské území vůbec přístup dovolen; platila tu obdobná pravidla, jako v kasárnách, kde se za totality dokonce zapisovala čísla kolem projíždějících cizích aut. Proto bylo nutné návštěvy různě maskovat, navlékat do starých hadrů a vydávat za údržbáře. Jako vždy, existovaly samozřejmě výjimky - někdy v polovině osmdesátých let se na Invalidovně usídlil početný americký štáb, objekt byl přeměněn ve špitál, děla pracně vyvlečena, telefonní kabely, táhnoucí se po stěnách, odstraněny, kamenná dlažba pokryta starou slámou. Točil se tu Formanův Amadeus, v jedné z "cel" seděl F. Murray Abraham coby Salieri, všude pobíhali "blázni" a všude se topilo rozžhaveným koksem v obrovských kovových koších... Bylo to velmi malebné. Podplukovník tehdy šílel vzteky, bral přítomnost Američanů v čele s emigrantským režisérem jako osobní potupu, ale příkazy musel poslouchat a ministerstvo obrany si zřejmě nechalo dobře zaplatit. Navzdory zákazu tehdy nižší šarže loudily od filmařů černé pláštěnky s netopýřím logem filmu.

Pokud jste úspěšně překonali vrátnici, zbývalo projít dlouhými chodbami, plnými starých děl, až ke dveřím archívu v zadním křídle. Příjemnější byla cesta přímo přes dvůr s parkem. Stojí tu dodnes ztepilé platany, ty tu byly zřejmě vysazeny už na konci 18. století. Uprostřed je empirová kašna, přenesená sem snad z karlínského náměstí. Dvůr Invalidovny byl rovněž obestavěn zrezivělými kanóny. Vzadu jsou vrata a za nimi už království architektury.

Na chodbách je neuvěřitelná zima, největší rozdíl teplot bývá v květnových dnech - venku třeba pětadvacet stupňů, uvnitř stabilních osm. Je to, jako když vstoupíte do lednice. Ze široké chodby se vchází do jednotlivých kójí. V přízemí bylo kdysi ubytováno mužstvo, důstojníci bydleli na postranních ochozech, kam se vystupovalo dřevěnými točitými schody. Všechny místnosti jsou klenuté, zdi mají často metrovou tloušťku. Vše je z kamene pokrytého vápennou omítkou. Stejný systém je i v horních poschodích - i tam jsou vestavěna polopatra. Invalidovna sloužila svému účelu až do dvacátých let tohoto století. Fotil tu i Josef Sudek - sám postižený válkou, přišel v ní o ruku. Tehdy tu muselo být neuvěřitelné prostředí - vojáci chovali slepice a kozy, venku kolem paláce byla malá políčka (dodnes jsou tu zahrádky důstojníků). V Invalidovně byly i obchody, špitál, kaple. A poblíž býval vojenský hřbitov. Při velké povodni v roce 1895 tu zahynulo několik vojáků - venku v parku mají památník.

Technické muzeum sem bylo přestěhováno nacisty za války z konfiskovaného Schwarzenberského paláce na Hradčanech. Po válce sice dostalo novou budovu na Letné, ale část depozitářů zůstala v Karlíně dodnes. Do roku 1960 tu byla dokonce veřejnosti přístupná expozice o dějinách průmyslu. Dodnes tu stojí dřevěná pokladna. Dokonce jsou zde ještě pozůstatky muzejní instalace - na chodbách parní stroje Breitfeld-Daněk, v některých kobkách jsou stoly s křivulemi a skleněnými válci, v nichž plavou ve formaldehydu zkroucené řepné bulvy, připomínající lidská embrya. Taky tu stojí zaprášené destilační přístroje, rozbité modely větrných mlýnů a další fantaskní exponáty z expozice dějin potravinářství. V jiných slujích najdete staré textilní stavy, býval tu donedávna letecký archív s vitrínami plnými zetlelých vavřínových věnců a různých pamětních medailí.

Archív architektury, založený už na přelomu století, tu má unikátní sbírku sádrových modelů. V přítmí stojí vedle sebe gotická fiála, antická hlavice, Klement Gottwald, Masaryk, Stalin... Pak jsou tu tisíce plánů, sádrových modelů staveb, skleněných fotografických desek i předměty z pozůstalostí: třeba kladívko, jímž bylo poklepáno na základní kámen Národního divadla, stůl architekta Štěpánka, fajfka Josefa Havlíčka.

Život na Invalidovně byl i v osmdesátých letech tohoto století víc než drsný. Od října do konce května se muselo v kanceláři v mezipatře archívu topit. Stála tu obrovská americká kamna, kam jsem ráno nasypal plný uhlák briket. Trvalo to tak hodinu, než se kamna rozžhavila a v místnosti začalo být teplo. Uhlí jsem si musel sám vozit ze sklepa, který byl jako naschvál na opačném konci areálu. Byla to temná kobka pod zemí, kam vedlo uzounké schodiště. Lezl jsem tam v maskáčích, se šátkem na hlavě a s půlmetrákovou železnou putnou na zádech. Horší byla cesta zpátky, zejména když bylo na dvoře náledí. Po této šichtě jsem byl od uhelného mouru černý od hlavy k patě. Umýt jsem se mohl jen studenou vodou, kterou jsem si ještě musel přinést v konvi z jediného kohoutku v přízemí.

Pověstné byly záchody. Jsem si jist, že nemohou existovat horší. Byly to staré rakouskouherské latríny ve vzdáleném cípu paláce. Od podzimu do jara tam byla samozřejmě psí zima. Cestou musel člověk projít místem, kde i otrlým tuhla krev v žilách - kolem světlíku se zaprášenými okny, kde byly hromady mrtvých holubů. Tady by mohl Tarkovskij natáčet svého Stalkera. Do Invalidovny chodili čas od času badatelé (mnozí tam byli jen jednou a pak to raději vzdali). Občas se objevila nějaká ta kunsthistorička v pěkných šatech. Když si chtěla odskočit, nakreslil jsem jí plánek cesty a pak se zájmem čekal, kdy se vrátí a jak se bude tvářit. (Mimochodem, 1. srpna 1990 jsem změnil místo a nastoupil na Pražském hradě. K dispozici jsem měl přepychový Husákův prezidentský záchod s pozlacenými klikami. Zajímavá změna ze dne na den. Nebe a peklo).

V Invalidovně se také točil televizní film o Drákulovi. Ten jsem znal z dětství, hrál ho tenkrát Ilja Racek. Upír létal nekonečně dlouhými chodbami, které jakoby se sbíhaly v perspektivě do jediného bodu.

Přesto byla vlastně Invalidovna krásná a já tam byl - navzdory vší drsnosti prostředí - svým způsobem docela šťastný. Povídali jsme si s paní Znamenáčkovou, která dělala sisyfovskou práci - donekonečna čistila zaprášené sádrové modely. Začala na jednom konci chodby a než došla na druhý, byly vitríny zase plné sazí a mouru. Chodili tam za námi přátelé, dělali jsme výpravy do "zakázaného světa" muzejních expozic. Přízemí konečně nebylo tak úplně opuštěné. Bydlely tu dvě babky, původní strážkyně sbírek, tehdy už na penzi. Říkali jsme jim Drapérie. Žily tu vlastně neuvěřitelně primitivním životem v jedné kobce mezipatra. Neměly televizi ani rádio, jen starý vařič, na němž klohnily věčně přicmoudlá jídla z levných konzerv. Většinou se neuvěřitelně tiše ploužily po chodbách a v zimních měsících neustále zhasínaly všechna světla. Bylo to z vrozené šetrnosti, ale nutilo nás to tápat ve tmě ke dveřím. Ven téměř nechodily.

Zato já ano a velmi rád. V poledne jsem vyběhl z přítmí Invalidovny na čerstvý vzduch do parku. Šel jsem do hospody na oběd nebo si koupil housky se salámem a kefír v moderní samoobsluze na nedalekém sídlišti. Seděl jsem pak na sluníčku na lavici u dětského hřiště a pozoroval typický sídlištní život kolem sebe. To byl kontrast! Nade mnou se tyčil hotelový dům - někdejší chlouba šedesátých let a ukázka doznívajícího „bruselu“. Aluminiová fasáda je značně omšelá. Kdysi tu bydleli Brejchová s Brodským. Paneláky nejsou nikde hezké, ale tady alespoň mají přijatelné měřítko a architekt Josef Polák tu taky dokázal respektovat staré stromy. Někdy rostou pár metrů od fasády.

Nebo jsem podnikal delší výpravy do nitra Karlína: prolézal dvorky, zchátralé tovární haly, zrezavělá kolejiště překládacího nádraží pod Vítkovem. Na konci Thámovy ulice je dlouhý tunel pro pěší spojující Karlín se Žižkovem. Je to podivné místo: tunel má uprostřed zatáčku, takže není vidět z jednoho konce na druhý. Zato jsou slyšet hlasy lidí na vzdáleném konci tak jasně, jako by stáli vedle vás. Stěny jsou z bílých kachlů a na stropě pomrkávají namodralé zářivky. Je to dost depresívní.

Svahy Vítkova jsou dole hustě zarostlé nálety, ale dodnes tu vedou skryté pěšiny. Nad sebou tu jdou paralelně tři železniční tratě. Ta dolní tu dokonce - mezi domy Pernerovy ulice - měla zastávku, na niž vedly dlouhé betonové schody. Z kopce nebo z vlaku bylo vidět oprýskané fasády domů a večer do chudých bytů s holými žárovkami u stropu, za špinavými záclonami povlávajícími ve větru žhnuly modré obrazovky televizorů.

Stejně zajímavé to bylo na druhé straně Karlína u Vltavy. Řeka voněla bahnem, větve starých vrb se skláněly až k hladině a jejich konečky byly obalené špínou. Kromě několika rybářů tu bylo pusto. Stálo tu pár polorozpadlých skladišť a navážela se sem hlína ze stavby metra. Jinde byla stará sportoviště. Kdysi se valily vody Vltavy hned kousek od Sokolovské (tehdy vlastně Královské) třídy, ve dvacátých letech bylo koryto řeky mezi Karlínem a Rohanským ostrovem zasypáno a ohyb řeky zkrácen. Mělo se tu stavět, ale všude byla voda, stačilo párkrát kopnout do země. Stavět se bude asi až teď, má tu být administrativní centrum, bytové domy. Bude zajímavé pozorovat, jak se podaří propojit starý Karlín s novým.


Tak to byl Karlín v osmdesátých letech. Teď už se tu staví ostošest, Po povodních je budova Invalidovny prázdná. Sbírky se přesunuly na Letnou, plány ovšem do mrazíren a pak se musely postupně restaurovat. To už je ale další kapitola…






Jan Lukeš, 2012-2013