Sochař Vladimír Kýn

Můj táta - akad. sochař Vladimír Kýn se narodil 31. ledna 1923 v Holešově nedaleko Zlína. S rodiči a třemi bratry bydleli v malém domku v ulici Legií poblíž letiště. Dědeček byl kamenosochař, měl malou dílnu naproti městskému hřbitovu. Táta za války navštěvoval známou Baťovu Školu umění ve Zlíně, kde se každý student nejdřív musel vyučit nějakému řemeslu (po vzoru německého Bauhausu), což se mu později velmi hodilo. Tehdy tam učil také sochař Vincenc Makovský, kterého táta obdivoval, po válce se rozhodl, že ho bude následovat na pražskou Akademii výtvarných umění. Tam se sice dostal, ale nikoli k Makovskému, který nakonec post profesora v Praze nezískal, ale ke Karlu Pokornému. Tam se seznámil s mou mámou, která byla žačkou Jana Laudy a Otakara Španiela. Jako student si přivydělával ilustrováním skautských časopisů a dobrodružných knížek, ale to dělal inkognito, protože posluchači měli toto zakázáno.

Padesátá léta byla samozřejmě obdobím, kdy jediným povoleným uměleckým stylem byla stalinská sorela. Táta v té době vyhrál soutěž na bustu Jiřího Wolkera v Tatranské Poljance (kopie do nedávna byla na náměstí v Holešově, ale bronzovou plastiku někdo ukradl). Rodiče také dělali pomník do Leskovic (obec vypálená nacisty) nebo pomník svárovské stávky.

Naštěstí přišla šedesátá léta a bylo možno tvořit svobodněji. Táta v následujících dekádách spolupracoval s různými projektanty a dělal plastiky do architektury. Byl manuálně nesmírně šikovný a zvládal plastiky z kamene, dřeva, betonu, laminátu, keramiky. Navrhoval i dětská hřiště a napsal o tom i brožurku. Přesto to byl velmi těžký život, pamatuju, jak trávil i víkendy v ateliéru. Nebyl to průbojný člověk a shánění zakázek bylo obtížné. Ještě se to zhoršilo po roce 1968, kdy na protest proti ruské okupaci rodiče sami vystoupili z KSČ. Táta si proto přivydělával také kreslením do dětských časopisů (seriál Péťa Popleta v Ohníčku) nebo kreslením omalovánek pro Albatros. Ilustroval také básnické sbírky (např. O. F. Bablera). Malování a kreslení ho moc bavilo, sám pro sebe dělal obrázky nejrůznějšími technikami. Jsou to často mistrovská díla, ovlivněná informelem, surrealismem, poetismem nebo civilismem. Mně, když jsem byl malý, maloval dopisy a vyráběl knížečky s různými příběhy. Atelier měl v bývalém skleníku na dvoře domu v Čechově ulici 29 v Praze-Bubenči, kde jsme bydleli v podkroví.

Táta intenzivně pracoval až do poloviny devadesátých let, kdy utrpěl záchvat mrtvice. Navíc přišel o atelier a sám pak zničil některé sochy. Byl mimořádně skromný, nikdy neměl samostatnou výstavu. Jeho jméno nenajdete téměř v žádné publikaci, éru internetu už nezažil. Četné sochy v architektuře jsou však vynikající. Bohužel některé zničili vandalové, třeba bronzový prameník na ďáblickém sídlišti. Zemřel v roce 2004. Byl to vzácný člověk, nesmírně laskavý, skvělý otec i dědeček. Postupně dávám dohromady archív jeho prací a snažím se dokumentovat stav jeho plastik, rozesetých po řadě měst a městeček (Praha-Libuš, Žižkov, Hostivař, Motol, Krč, Ďáblice; Kysak /Slovensko/, Holešov, Kolín, Leskovice, Svárov, Železný Brod, Opava, Ostrá Hůrka, Kralupy, Rožmitál, Přimda, Teplice, Jílové, Harrachov...). Pokud by se našel nějaký student dějin umění, který by se chtěl pustit do zpracování jeho tvorby, bylo by to skvělé. Zatím tedy alespoň dávám dohromady tyto stránky, zachycující alespoň část jeho pozoruhodné tvorby.

ZL 2014


Jan Lukeš, 2012-2013